Český folklor v Brazílii uspěl
Lá z n ě B ě l o h r a d - Dotkli se exotiky a současně byli považování za exotické. Taková je zkušenost sedmadvaceti členů souboru písní a tanců Hořeňák z Lázní Bělohradu, kteří se v létě vydali na téměř třítýdenní zájezd do Brazílie . Na dvou folklorních festivalech ve městech Praia Grande na pobřeží jižního Atlantiku a ve vnitrozemském Sao Bernardu do Campu publikum nasáklé latinskoamerickými rytmy překvapivě zaujaly nápadité písně a tance z Podkrkonoší. "Zprvu mi připadlo skoro nemožné, abychom s folklorem z Bělohradska a Novopacka v Brazílii uspěli," přiznává vedoucí Hořeňáku Jindřich Rychtera, "Když jsem si uvědomil, že budeme vystupovat společně s domácími soubory, ale také s tanečníky z Mexika či Kolumbie, tedy zemí s výrazným folklorem, nedával jsem nám moc šancí. Přátelé, kteří již v Jižní Americe byli, nám radili, že nemáme nasazovat příliš temperamentní tance. Vsadili jsme tedy spíše na lyriku s řadou proměn, která nakonec slavila až nečekaný úspěch,"říká Rychtera. Bělohradský soubor zaujal brazilské publikum i přesto, že vystupoval v převážně pánském složení, pouze se šesti tanečnicemi.
ČECHY, TO JE EXOTIKA!
Hořeňák, který má již padesátiletou tradici a v Brazílii absolvoval své dvoutisící vystoupení, se zaměřuje na podkrkonošský folklor, z něhož Jihoameričany nejvíce zaujaly tradiční pastevecké hry a tanec s holemi. Nápadité tance, například Mateník či Vrták působily v kontrastu s pohybově náročnějšími, ale v řadě případů hudebně i tanečně jednoduššími jihoamerickými programy téměř jako zjevení. Češi proto byli na opačné polokouli považováni téměř za exotický národ. Zajímavé bylo krátké vystoupení na dvoře takzvaného nenásilného gymnázia, školy pro problémovou mládež v Pria Grande. V areálu připomínajícím objekt určený k demolici se sešlo několik desítek studentů, kteří pokuřujíc nevěřícně sledovali, co se před nimi odehrává. Hlučeli sice tak, že téměř nebylo slyšet doprovodnou kapelu, ale všichni zůstali až do konce. Když však vzápětí nastoupila energická a drtivá kavalkáda bubnů a trubek jednoho z domácích souborů, pozvolna se vytráceli do odlehlejších zákoutí. Něco podobného slyšeli každý den, protože ve městě právě vrcholila volební kampaň.
NA BUBNY NIKDO NEMÁ
Smůlu měli i hudebníci ze slovenského souboru Rozsutec, neboť s nimi z finančních důvodů nemohl přicestovat taneční soubor. Pětičlenná kapela složená z houslí a takzvané těrchovské basičky, čela se dvěma strunami z ovčích střev, neměli proti temperamentním bubeníkům, nekompromisním trumpetistům a dětskému povykování šanci. "Byla to hrůza. Hráli jsme již leckde, ale poprvé se mi stalo, že jsem vůbec neslyšel, co hraji. Kdybychom hraní jen předstírali, vyšlo by to možná nastejno," litoval po jednom z koncertů primáš jánošíkovské kapely Pavol Magat. Spolu se dvěma soubory z bývalého Československa, o kterém na rozdíl od následnických států přibližně třetina Brazilců někdy slyšela, se obou festivalů zúčastnily také skupiny z Portugalska, Španělska, Francie, Německa, Itálie, Izraele a Číny. Jihoameričany zastupovali Chilané, Mexičané, Kolumbijci a několik souborů z různých koutů Brazílie . Jejich vystoupení se často velmi lišila. Zatímco folklor severní části Brazílie , státu Bahia, ovlivnil příliv otroků z Afriky, centrální oblasti Pará a Amazonie žijí kulturou původních obyvatel. Silně poevropštěný jih odráží hlavně tradice dovezené španělskými a portugalskými kolonisty. Z tamního pasteveckého folkloru je cítit drsné prostředí i krásu jihoamerických pamp.
DRTIVÝ BRAZILSKÝ STYL
Už během opožděného letu přes oceán tanečníci z Podkrkonoší vtipkovali na téma španělského výrazu maňana, zítra, což je odpověd na výtku, že něco mělo být a není. O tom, že Pyrenejský poloostrov není v tomto směru od břehů Brazílie tolik vzdálený, se Bělohradští přesvědčili již krátce po příletu. Hned druhý den ráno se totiž téměř o dvě hodiny zpozdil plánovaný odjezd na zahájení festivalu. Později se ukázalo, že nešlo o výjimku, nýbrž o pravidlo. "Byl to pro nás trochu šok. Ač se to možná nezdá, jsme přece jen z domova zvyklí na větší přesnost. Ty prodlevy a neustálé čekání na odvoz, vystoupení, jídlo a spoustu dalších věcí byly hrozné. Ztratili jsme mnoho času, který by šlo využít jinak," míní jedna z dlouholetých členek souboru Věra Macháčková. Tanečníci nepovažovali za šťastné ani koncipování programu sestaveného převážně z několikaminutových vystoupení na různých místech. "Jednotlivé výstupy byly nenáročné, jednoduché. Pokud má soubor pouze pětiminutové vystoupení, nemá možnost se moc unavit, ale ani předvést. Rozhodně by byl lepší třeba jeden hodinový program denně, než tři krátké, rozstrkané od rána do večera. Něco podobného jsme zažili před několika lety v Kanadě, kde nás také podobně vozili na více akcí, což bylo dost nepříjemné," srovnává jeden z tanečníků Pavel Bezstarosti, který v souboru účinkuje již čtrnáctý rok a absolvoval s ním i velké turné do Spojených států a Kanady. Velkým překvapením pro Středoevropany jsou brazilské kontrasty a poměrně vysoká kriminalita. Kolem každého většího města se během let vytvořily prstence chudinských čtvrtí. S nimi kontrastují výstavní rezidence na plážích a v centrech měst opatřené důmyslným systémem plotů, zdí a ozbrojených stráží. V chudinských čtvrtích bují kriminalita, například v téměř milionovém Sao Bernardu do Campu se prý v noci z pátku na sobotu stane i několik desítek vražd. Dalším problémem je negramotnost, která dosahuje až dvaceti procent populace. "Škol je sice dostatek, ale jsou špatně umístěné. Pokud se dítě nedostane do školy ve své čtvrti, rodiče nechtějí nebo nemají peníze na to, aby dojíždělo i několik kilometrů. Raději ho nechají doma a vzhledem k tomu, že často sami nemají vzdělání, jejich děti jsou na tom stejně,"vysvětlil český konzul v Sao Paulu Josef Grus. Zarážející je i vztah Brazilců k přírodě, která nejen v průmyslových, ale i v pasteveckých oblastech notně trpí. Uprostřed odpadků a nezakrytých vývodů kanalizací se na ulicích chudinských čtvrtí prohánějí psi, hrají si děti a výmluvným gestem všeho okolního dění je patrně univerzální brazilský posunek - zaťatá pěst se vztyčeným palcem značící: jsi jednička, či: je to dobrý. "Pokud chce člověk v Brazílii pobývat, musí se smířit s mentalitou, pro nás trochu zvláštní. Mně se to naštěstí podařilo poměrně rychle, neboť jsem dříve působil několik let v Africe, kde je to ještě daleko horší. To, co v Brazílii počítáme na hodiny, trvá v Africe dny," vysvětluje konzul Grus.
PUBLIKUM CHTĚLO HLAVNĚ SHOW
Svá specifika mělo i festivalové publikum složené z nejrůznějších společenských vrstev a věkových kategorií. Zatímco dětem učarovala látková kobyla, náctiletí jásali při každém zvednutí dívčí sukně. Brazilská děvčata byla celá pryč šílela z blonďáků, zbytek osazenstva vyžadoval hlavně pořádnou show. "Chvílemi se mi zdálo, že jim je jedno, na co se dívají, hlavně, že je to zábavné a pestré. Nerozhodovalo, zda vystupují domácí, Němci či Izraelci. Líbilo se cokoliv, co se hýbalo a kroutilo dokola. Určitě to nebyli žádní znalci, kteří by posuzovali, zda hopsavé tance ze Španělska jsou lépe provedené než Vrták z Podkrkonoší. Všichni jsme měli stejný aplaus. Nešlo o kvalitu, ale o to přijít se podívat a pobavit," líčí Bezstarosti. V ostatních souborech, mezi nimiž byly poměrně velké rozdíly, neměli Bělohradští příliš velkou konkurenci. Jen málokterý by prý mohl zkusit štěstí třeba na přehlídce ve Strážnici. "Hodnotit, který ze souborů byl lepší či horší, je těžké. Každý má svůj styl, svůj přednes, vycházejí z kultury země či regionu. Je těžké posuzovat našimi měřítky třeba Mexičany. U nás v Podkrkonoší tančíme vcelku rychlé tance a folklor je malebnější. Proti tomu je italské cvičení s prapory či některé jihoamerické choreografie ve stylu: ty hopsej tady, já támhle, sejdeme se s o kus dál, úplně něco jiného. Člověk nesmí srovnávat, jen se dívat a popřípadě žasnout," míní Macháčková.
Mladá fronta DNES, 29.12.2000, Leoš Kučera
