USA 1998

Kanály of USA aneb Zápisky šílencovy z cesty Hořeňáku po USA, Jana Řepa Rychterová

Dovolujeme si upozornit, že následující text je napsán Hořeňáckým slangem, padají tam slova jaká tam padají a tak by jej neměl číst nikdo, kdo nebude schopen to rozdejchat.

29/7 1998, středa

Ráno jsme vyjeli, kupodivu, včas. Plán cesty - Lázně Bělohrad-Pecka - New Pake City - Praha - New York - Salt Lake City. Na třetím kilometru se mi vylil do baťohu jogurt, na dalších kilometrech nás čekalo 7l vína a 1/2l kořalky. U Boleslavy se Šindler opájel myšlenkou na to, jak zprzní stewardku. Jelikož zamlada (před 70 lety) četl letovou příručku, doporučil, že se má člověk před letem pořádně ožrat; zadní část autobusu si to vzala k srdci. U okraje Prahy zbývaly 2 litry vína. "Paní Šéfi" nás lehce zpražila a řidič popřál šťastnou cestu.

Přes Prahu se každý bavil jinak: Lukáš ztratil řeč a vyhrožoval zvracením sotva nastoupí do letadla; Martin s Honzou řešili závažnou problematiku vodojemů na Hořeňáku; Eva si malovala oči; pětka vzadu probírala letecké katastrofy; Besťa ukazoval, kde dostal zápočet; Péťa s Věrou si vysvětlovaly, jak může letadlo letět. Lukáš ujišťuje, že je absolutně klidný. Věřím mu...

Blížíme se k letišti. Hoši si dodávají odvahu oblíbenou "Ej zomrela mi žena..." Rozdělili jsme se na dvě poloviny. Jedni zastírají nervozitu zarytým mlčením. Druzí stejné pocity potlačují bujarým zpěvem. Martin cifruje.

Jsme na letišti. Místenky jsou podle abecedy... To potěší... Lukáš už zcela vážně vyhrožuje, že nenastoupí. Poslední slzy přítomných rodičů a už se vezem. Lukáš asi bude zvracet. Besťa cituje Cimrmana (pro změnu).

Do letadla jsme nalezli v pohodě. Letíme AIRBUSEM s kapitánem Švestkou a hlavní letuškou Marcelem Škarohlídem... Šindler chtěl omlet stewardku u vozíku s jídlem - že by omlel Škarohlída...? Když jsme se dostali do výše deseti tisíce metrů, pochopili mnozí, že opravdu letíme a dolů už to nejde. Na obrazovkách se nám zjevovala současná rychlost, výška, mapa apod. Při pohledu na cifru 750 km/h Lukáš konstatoval, že to není on, kdo jezdí jako prase. Naše rychlost se pak ustálila na 950km/h. Dostali jsme jídlo a pití a potom většina souboru spokojeně usnula.

Změna nastala až nad Grónskem - všichni se nahrnuli na pravou stranu letadla (nahneme se?) a křídlo snaživě mává - vyrovnali jsme. Ledovce, jezera, sníh - foťáky a kamery.

Lukáš odešel na toaletu. Jelikož byly drobné turbulence přišel zelený a může jít znova. Co 5 minut, sní o tom, co by dělal právě doma. Jestli ten let přežije, tak prý mě za tohle psaní zabije. Budiž.

Zbytek letu proběhl dobře, blížíme s k New Yorku. Martin zapomněl zazpívat KRÁLÍKY.

Dojeli jsme na terminál A čekáme až zahřmí. Mají tu bordel a my doufáme, že svoje kufry ještě někdy uvidíme. Teď je 4,10pm a my máme sraz vo půl sedumý.

Až teď jsme se teprve dozvěděli, že například Čendovi se v letadle neudělalo volno a zachránil čest souboru - blinkal!

Opravdu to vypadá, že svoje kufry hned tak neuvidíme, ale úřednice řekla: "Take it easy!" Tak jo!!!

O dvě hodiny později:

Kufry jsou opravdu v řiti. Všechny. Kromě Otíkova. Ale doufáme, že se to vyřeší...

Kufry se našly. Paní v Praze je záhadně rozseparovala - něco do NYC, něco do Saint Louise a zbytek do Salt Lake City. Ještě, že máme tlumočníka - pana Zukala. Takže to Otík zařídil. Stihli jsme to tak tak (za odměnu si pak v bufetu nalil Pepsi vedle kelímku). Aby nebylo všem zmatkům konec, naše letadlo mělo 3 hodiny zpoždění. Takže jsme se prospali v letištní hale. Pak jsme letěli burákovým letem do Saint Louise a pak do Salt Lake City. Jak jsme čekali, za šestihodinový let byly 2x buráky a pití (soft) dle libosti. Ve tři hodiny místního času jsme přistáli v SLC na letišti. Čekalo nás tu překvápko v podobě česky mluvícího průvodce, který mluvil česky. Byl totiž dva roky v Čechách jako misionář Mormonů.

Nasedli jsme do autobuse s klimatizací a odjeli do Rexburgu. Bylo nám jen divné, že to jede pomalu, křídla byla poměrně malá a vůbec řidič nezatáhl kolečka. Ráno si nás rozebrali do rodin, dali nám jmenovka a odvezli si nás domů.

Dostali jsme se s Dášou do rodiny malofarmáře: 5 dětí, 3 kočky, 2 psi, 1 matka "NO". Matka metr, ještě, že byl i taťka. Den jsme prožili pěkně: ráno houska se čtyřmi hodinami spánku; odpoledne trampolína, pomeranč, bazén (s topením od dvou dcer) a pak jsme s Dášou ještě vlhké z bazénu jely rovnou na večeři, kde jsme se vrhli na jídlo jako vlci. Naši hostitelé jedli maliny a melouny. Ať jim chutná. Obě dcery (9 a 12) neustále žadonily, ať si jdeme hrát. Otík konstatoval, že nesnáší děti a batolata zvlášť. Tonda řekl, že by je zabil. Večer se skákalo na trampolíně (nejkrásnější byl Jindra, kterého si vzaly do parády tři americké šestnáctky), hrál se basket a volejbal. A taky prapodivný "dekovolejbal" , kde dvojice metaly míčky, naplněné vodou, přes síť pomocí deky. Asi v půl desáté jsme končili, takže jsem měla možnost vidět, jak bydlí kluci (kurvy). Mají jídlo a nejsou tam děti. A nejsou na farmě. Večer v půl jedenácté jsme s taťkou odjeli do obchodu, kde se nás zeptal co chceme. Kdyby tam byla matka "NO", opět bychom druhý den nesnídaly. Večer byla obrovská bouře (blesky jako prase byly překrásné). Seděly jsme venku a pozorovaly tu blýskanici, když přišla matka "NO" a oznámila nám, že se zítra mění program. Že se nejedeme v 9,00 koupat, ale že v 8,30 je odjezd na vystoupení.

31/7 1998, pátek

Když jsme Věrušce a Barče volaly v 7 ráno druhý den, jaké si máme brát kroje, ještě spaly v blahé naději, že se jedou v 9,00 koupat. Podařilo se zburcovat celý soubor a opravdu jsme téměř přesně - čili v půl desáté vyrazili.

Okolo jedenácté jsme byli na místě IDAHO FALLS, kde nás čekala televize. Potřebovali dva blbce, kteří postoupí malé interview v angličtině. Takže Ota a já jsme to odnesli. Viděli jsme také první soubor - Koreu.

Když si Lucka P. šla pro kufr, pronesla památnou větu, ve které ta napsaná čárka nebyla slyšet : "Kam já, kurva, jsem si dala kufr?!"

Tonda hlásí: "11,37 - Klokanovi stojí!" - To bych chtěla vědět co...

V tomto odpoledni jsme také vynesli temný ortel nad matkou "NO", "Korejkou M" a "Mr. Z". Pozveme na ně Peackockovy [píkokovi] ze seriálu AKTA X a nepřežijou to. TOGETHER FOREVER!!!

Mr. Šindler podobně jako Lucka nerozlišuje v mluvené řeči čárky. Když mu kluci nabízeli zbylé erární pivo, pronesl: "Je tam erární, hovno! Už jste to vychlastali!"

Zažili jsme tu vodopády, soubor z Toga. Piknik, déšť a zmatky s basou. Jinak nic. Kolem čtvrté hodiny jsme byli v Rexburgu, objeli jsme město s vlajkami a mávali kolemjdoucím z kouřových okýnek. Jelikož jsme měli v autobuse Korejce - resp. Korejky, Mr. Šindler rozvíjel teorie o tom, kterak by se neslučovala velikost Korejky s jeho velikostí po sexuální stránce. TO SEDÍ.

Dorazili jsme na místo vedle sportovního areálu a čekali na další zmatky. Poté, co se vyjasnilo, že budou jako vždy, jsme se odebrali do bazénu. Povinně jsme vyfasovali erární plavky, ve kterých jsme vypadali stejně hloupě jako tisíce dalších studentů: holky upjaté ke krku a klukům se trenky ve vodě nafoukly a staly se plovací vestou. Hráli jsme s míčem a bylo nám fajn, jenomže pak přišel Kori a odvedl si kluky s tím, že budou rozděleni do rodin. Vypadali vyloženě potěšení. TO SEDÍ.

Ten večer jsme s Dášou 1./ dostaly dobře najíst, 2./ zjistily, že poblíž bydlí naši kluci a my máme na farmě možnost komunikace, 3./ zjistily, že dokud si s malou Ereen nezaskáčeme na trampolíně, nedá pokoj.

1/8 1998, sobota

Z postele jsme vylezly v 10,20. Chvíli nám s Dášou trvalo, než jsme se probraly, ale potěšilo nás, že nám rodina nechala snídani. V jejím průběhu nás Ereen tahala za rukáv, ať jdeme skákat na trampolínu. Odpoledne jsme jely na výlet na Mud Lake. Je to kousek pouště, něco jako obrovské pískoviště a na okraji jezírko o hloubce asi dvou stop. Jelikož jsme byly s dětmi, i tato hloubka stačila, abych byla celá mokrá. Myslím tím úplně. Dáša naštěstí měla v ruce obě kamery, takže jí ty harpie musely dát pokoj.

Večer se konal zahajovací ceremoniál. Byl vzrušující, oslnivý, zkrátka...americký. Zúčastnily se všechny soubory - Belgie, ČR, Gruzie, Lotyšsko, Rumunsko, Ukrajina, Korea, Togo a U.S.A. Když nastupoval Hořeňák, začalo pršet. Dost! Byli jsme ale tvrdí, odtancovali jsme to. Stejně, pro mě zlatým hřebem programu byla hymna státu Togo. Řvalo ji osm hlasů a každý jinde. Závěrečný ohňostroj předčil naše očekávání. Hráli Webbera, na obloze se střídaly fantastické barvy a tvary, z nebe padaly čoudíky na bílé části našich krojů. Dojetí, rány, potlesk. Exciting!

Doma nás čekala ještě narozeninová oslava. Při té příležitosti nám vyvstala otázka, proč má skleněný ježek na hodinách jablko. No viděl kdy někdo ježka s jablkem?!

2/8 1998, neděle

V 6,00 hodin ráno jsme vyrazili do Yellowstoneského parku. Teda, měli jsme - Ondra se Zikim v šest vstávali, takže odjezd byl v 6,30.

Po cestě si kluci stěžovali na dcerku jejich hostitelů. Prý po nich neustále leze a u toho heká. A fotky prý se budou muset vyvolat doma, neboť budou vypadat lehce pedofilně. Pak se málem pohádali, jak se členové rodiny jmenují. Klokan to rozsekl: "Otec Tód, vole, a matka Tracy, vole. A už neser, vole!" A šlus.

Vjeli jsme do parku a členové souboru omočili okolí. Pak jsme navštěvovali gejzíry a sirné prameny. Popisovat ty výstřiky by bylo zbytečné, ale jistě mnozí tiše záviděli. Taky jsme viděli bizona. Víc než půl hodiny jsme čekali až se předvede "Old Faithful" - největší gejzír v USA. Když to vezmu kolem a kolem, víc srandy jsme si užili sami před tím, než při tom gejzíření. Aspoň, že tam byly ty stánky.

Taky jsme viděli velký kaňon. Pak jsme se jeli najíst k Yellowstoneskému jezeru. Zeptali jsme se Šindlera, proč mají všichni namalovaní ježci na zádech jablko. Provedl obsáhlou přednášku proč, jak, kdy a že to samozřejmě ví každé malé dítě, že ježci opravdu nosí jablka a že on to viděl. Když jsme zírali dostatečně vykuleně, usekl to: "Janičko, můžu tě ujistit, že jsem nikdy žádného ježka s jablkem neviděl, pátrat po něm nehodlám a takovejma píčovinama se jako vědec nezabejvám a zabejvat nebudu. Howgh!"

Někdy tou dobou řekl Klokan panu Zukalovi: " Pane Zukal, víte co mě, vy mě iritujete!" Když se mu Ota s Čendou smáli, tak opáčil: "To koukáte, že taky umím cizí slova! Přece mu neřeknu, že mě sere!"

V autobuse zpět hrál Clive na kytaru. Nastala klasická hudební družba národů a zbytek dne proběhl v klidu a příjemně. Doma jsme ještě oslavili narozeniny a zpívali jsme u piana. Na jeden den až až.

3/8 1998, pondělí

Ráno jsme dlouho spali. Měli jsme tu být ve 12 hodin, takže jsme u nás doma dostali snídani a pak už nic. Odpoledne jsme byli nahnáni do haly, kde jsme nacvičovali úvodní a závěrečnou spartakiádu. Byli jsme z toho unešení - růžové a zelené reflexní kruhy, do toho budou naše kroje...

Když jsme se nechali strhnout nadšením, že jsme to kolektivně zvládli, řekl Čenda: "Chcete pravdu? Je to HNUS." Asi závidí.

Odpoledne jsme měli průvod a vystoupení. Nejdřív jsme dlouho čekali u našeho stánku, půl Hořeňáku si koupilo boží tričko s ufonama - Barča teda nejhezčí, Besťa se pokusil smlouvat cenu (jako v Turecku); poté, co ho ujistili, že je v Americe, dostal 25% slevu. Potom jsme se šli řadit do průvodu. Pan Lánský zahrál Čtyři lišky v jedný díře, Jindra to zblízka z očí do očí vysvětloval a recitoval Korimu. Pak si naše muzika zahrála společně s tou belgickou a vyrazili jsme do průvodu. Sice jsme se líbili, ale nejpopulárnější byla kobyla. Na konci průvodu čekala Nora, Ereen a Serra. Soubor se vyfotil s alegorickým vozem a šli jsme na vystoupení. To se vcelku povedlo a my se s klidným svědomím vypravili do šatny.

Potom se konala akce "Dancing street". Prostě disco na ulici. My jsme ovšem měli žízeň, takže Tonda, Lukáš a Klokan se oblékli do kovbojského a spolu s Martinem a Dášou jsme vyrazili do obchodu koupit pivo. U regálu s pivem stáli Korejci. Kluci s šerifskou hvězdou se jich zeptali, jestli chtějí kupovat alkohol. Oni, vidouc policii, se omluvili a utekli, protože oni - ne! My jsme si rozdělili koupené pivo a přímo na ulici jsme se na něj vrhli. U uliční diskotéky jsme si sedli na schůdky a popíjeli. Po chvíli jsme zjistili, že vedle nás stojí nastartované a rozsvícené policejní auto - inu, pod svícnem bývá největší tma. Snažili jsme se také vysvětlit Korimu, že v pivu je vitamin B, proto jsou v Čechách takový hezký holky. Moc se smál. To teda nevím proč. V 10 hodin jsme zábavu museli ukončit a vyrazili jsme domů.

4/8 1998, úterý

Ráno matka "NO" nebyla doma, takže nás odvezl soused. V 9 hodin jsme navštívili mši. Kdosi tam hovořil a z jeho projevu jsme pochopila asi toto: byl uhlazený, vtipný a mluvil dlouho. Velmi dlouho. Když už to bylo až nespolečenské, rozhodl se Lukáš, že ho bude hypnotizovat. Musela jsem ho poprosit, aby přestal, protože potlačovat hysterický smích znamená zrudnout a neúměrně se třást, což v kostele budí pozornost. Po mši věnoval Šindler Korimu ohnivou přednášku o škodlivosti příliš ortodoxního přístupu k náboženství, až mladému misionáři přecházel zrak: "Hele, já chlastám a taky to nikomu nevnucuju, i když toho, kdo nechlastá, považuju za pěknýho blbce!"

Pak jsme přijeli do domova důchodců. Mr. Zukal nás upozornil zepředu autobusu, že máme před důchodci vynechat mladistvé dovádění.

Tonda na něj ze zadku autobusu volal: "Pane Bzukal, tady bzučí motor, my vás neslyšíme!" Zbořilo nás to. Už kvůli tomu, že mu onehda řekl mezi řečí - vole...

Domov důchodců byl - no jaký by mohl být... Tancovali jsme na place 2,5 x 2,5 metru. Martin pronesl, že jičínský kasárna byly menší. Řekl to SEDMKRÁT. Přesně. Jindra řekl, že je to jedno, že jsou stejně hluchý a 50% z nich nevidí. Do toho přišel Šindler a zeptal se: "Co? Hovno?" A šel. Pak jsme zatančili a dostali oběd. Poprosila jsem paní o židličku, ona řekla YES a odešla. Šindlerovi nechutnalo kuře, tak mu ho pan Lánský snědl. Pak jsme se chvilku placatili v chodbě a už jsme jeli. V autobuse jsme vzpomínali, jak nás Mr. Zukal uváděl: představil soubor, pak nejstarší členy souboru: "Zdeněk with his special instrument (předváděl u toho prapodivné pohyby před poklopcem - jako že bouchá o zem), you know it." Když se to dozvěděl Šindler, zvolal: "Ohó! To vypadá, jako bych byl profesionální masturbátor!"

Pak jsme tančili v druhém domově. Někteří jsme se šli podívat do muzea o povodni v roce 1976, ostatní se dívali na Belgičany. Po vystoupení a po sušenkách jsme odjeli do Ricks College na třetí vystoupení. Potom jsme muzicírovali u klavíru a Roman se Štefanem skvěle hráli. Když jsme se převlékli, následoval obvyklý bordel. Jen s tou výjimkou, že větší než jindy. Ale šťastně jsme se sešli na večeři a pak na rodeu. Bylo zajímavé - Amíci si všechno dokážou vychutnat. Besťa s Ondrou se zúčastnili honící soutěže - honili býka spolu s dalšími tanečníky z jiných souborů. Besťa chytil trofej a Lukáš vstoupil do dějin rexburskou slokou k "Buďme veselí" ... zazpívejme sobě po Rexbursky:

5/8 1998, středa

Ráno v půl osmé jsme nastoupili do haly, abychom se řádně naučili zahajovací sestavu. Cvičili jsme po částech. Na pódiu stála čarodějnice a recitovala píseň, na kterou budeme cvičit. Ještě dlouho budeme slyšet ostré napomínání: "Discs DOWN!" A znova. A znova... Belgičani se naučili říkat - disky dolu. No, koneckonců to byla docela prča. Pak jsme dostali cukřík od hospodyňky ve formě čokoládky a jali se čekat na vystoupení. Klokan vyprávěl o tom, jak dostali broskve k snídani, neboť hostitelé si vyložili po svém jeho výkřiky, které obsahovaly různý počet píč. Každému co jeho jest.

V poledne jsme jeli na vystoupení do letního sídla bohatých důchodců z Arizony. Byli milí, vlídní a zahrnovali nás veškerou péčí. Tančili jsme na trávníku a bylo vedro, ale atmosféra to vynahradila. Neměli jsme flašku na Kobylu a tak jsem vzala plechovku od coly. A taky že si to Šindler vychutnal: "No co to dáváš tý kobyle? Óóó, kcho-ka-kcho-la!" Byl úžasný. Jak taky jinak. Ptali jsme se jednoho Amíka, kolik je teď stupňů v Arizoně. Řekl, že 115. My máme stupně Celsia, povídám. Kolik je to? Zamyslel se a po chvíli odpověděl - Very, very hot!!!

Dostali jsme skvělý oběd a Tonda pytlík mraženého hrášku na zvrtnutý kotník. Pak jsme šli tancovat dětem a učit je Klobouky. Byl to - no, znám slušné slovo - byla to mela.

Po tom všem si nás femilís odvezli domů a v šest večer jsme vyrazili na večeři k Donně Benfield, tam se hrál fotbal, volejbal, skákalo se na trampolíně a bylo veselo. Jo a taky stolní tenis - to bych zapomněla. Ten večer jsme se cestou domů nenápadně pozvaly s Dášou ke klukům na kafe. Byl to úžasný zážitek, poprvé po týdnu kafe. Zdeněk nám dal pivo, Besťa nám nedal - ne že by nechtěl - neměl. Potom paní domácí krásně plela na piano. A to byla taková pěkná tečka za tím naším večerem.

6/8 1998, čtvrtek

Ráno byla opět nacvičovací akce "Discs DOWN!" Kromě Toga to prý jde. Potom jsme šli na vystoupení pro děti a chvíli jsme je učili Klobouky. Překládal pro změnu Besťa. Od jedné hodiny byla zkouška na večerní vystoupení. Když jsme na ni čekali před budovou, Evča si opalovala nohy (vzadu). Kdosi řekl, že už to nepotřebuje a ona opáčila: "Týjo, víš jakej mam rozdíl mezi předníma a zadníma nohama !?"

Zkouška proběhla v klidu, ovšem po ní jsem se stala vedoucí výpravy do hospody, protože mi Belgičani poradili cestu. Můžu říct, že bude-li ještě někdy příležitost a já budu požádána, že se vám na to vyseru. Dlouho jsme bloudili (Besťa, Dáša a já) ulicemi Rexburgu, ale pub nikde. Vedro, žízeň, vedro, žízeň. Nakonec jsme si koupili pivo v supermarketu a pili jsme ho u hlavní ulice pod stromem v trávě. Dáša se trochu bála, že ji zavřou, ale při druhém pivu už jí to bylo fuk. Mně bylo fuk všechno. CHLAST - SLAST!

O půl páté jsme dorazili do bazénu, kde už lačně čekala Ereen a Serra. Po bazénu jsme se šli připravovat na vystoupení. V tom přišel taťka "Yes" a jestli prý chceme večeři. Tak jsme s Dášou vyrazily: na jakémsi pikniku jsme do sebe naházely co se dalo a pak se šly utáhnout do slavnostního kroje. Zahajovací vystoupení jsme stihly. Vše se povedlo - They Come to America, Javoří, Mateník i Love in Every Language. Festival po šesti dnech konečně zahájen. Když jsem se v autě ptala, co by chtělo zapsat do análů, povídal Šindler, že není nic nového. To, že neudrží moč a stolici bych musela psát denně. Tak tedy zaznamenávám jednou provždy.

7/8 1998, pátek

Ráno jsme vstaly v 7,10, abychom o 20 minut později byly na letišti. Rychterovi právě nastupovali do malinkého letadýlka a očima se loučili se světem dole. Mezitím přijížděli na letiště další a další členové souboru. Někteří v klidu, někteří s hrůzou v očích (kdo asi?) pozorovali přistávající letadla. Do dalšího stroje nastoupila Petra, Dáša a já. Pilot - chlápek ve stylu Thomase Magnuma, byl specifický několika znaky: nikdy se nedíval nařízení, kromě přistání se díval neustále na nás, neustále se řehtal (jeho nejlepší kousek byl, že měl hlavu v zadní části kabiny, řehtal se Petře, která se bála, do obličeje, zatímco tělo sedělo v přední části kabiny a dělalo, že řídí. Škodolibě rozdával pytlíky na zvracení, předváděl stav beztíže a na otázku - co máme dělat, kdybychom padali, řekl- modlete se, há, há, há, ha ha ha ha ha....... Ale byl to profík. Po přistání našeho letadla už byli všichni na letišti. Lukáš se díval do kamery na záběry z letadla a divně se u toho klátil, podle toho, jak se klátily záběry z kabiny.

V tom přišel Šindler v zelené větrovce s kapucí - vybaven jako do Vietnamu, pózoval na křídlech letedla za neustálých výkřiků: "Oh, yes! Kulomety! Jo, jo. Oh, good, to je kousek, look, to vížejo, to je něco, todleto. Ja, ja. Beautiful." Matka "NO" nás potom odvezla domů na snídani a potom na bowling. Po rychlém obědě honem na vystoupení. Tentokrát nebylo v hale, ale na normálním pódiu opět v prostorách College. Pak jsme šli řádit do bazénu. Bylo to tam fajn, házeli jsme se do vody a plavčíci nevěřili svým očím. My jsme nevěřili taky při pohledu na Klokana. Po pobytu ve vodě totiž splynul s dlaždičkama - byl absolutně bílý. Jen oči měl o něco červenější.

Pak nám taťka YES přivezl večeři a pak už přišlo vystoupení. Kalamajky a Dupák a samozřejmě Spartakiáda. Obojí se moc povedlo. V šatně jsme si dali pivo a po desáté hodině nás Rebeca odvezla na zmrzlinu a pak domů. Tím končil den. I když - pivo a zmrzlina - den možná ještě neskončil. Kdo ví...

8/8 1998, sobota

V sobotu jsme jeli až na jedenáctou hodinu, takže jsme s Dášou obě zaspaly. Dorazily jsme v půl dvanácté a zjistily jsme, že se nic neděje. Jediné, co se dělo, bylo, že avizovaný piknik je z doneseného jídla. Ha, ha. Odpoledne jsme si s klukama domluvili bazén ve tři. Takže jsme z pikniku vyrazily domů a v půl třetí na oběd, protože nám matka "NO" s sebou nic nedala. Po třetí hodině přijeli Rychterovi, Jindra chtěl jezdit na koni. Osedlali mu koně, půjčili mu klobouk a vysadili ho. Kůň se prošel. Zjistil, že mu Jindra na hřbetu poměrně vadí. Chvíli vydržel. Pak se nasral. Lehce si přisedl a Jindra začal padat dozadu. Aby se udržel, přitáhl koni otěže, kůň se vzepjal a velký šéf se skácel na záda. Všichni se k němu seběhli a já cynicky řvala na Dášu - toč to, toč to! Když Jindra popadl dech, volal na pani šéfi - jestli jsi mi neudělala fotku, máš utrum. Můj kůň byl zlatý. Ovšem potom si na něj sedla Dáša a já zkusila Jindrova černého koně. Ten se rozhodl, že půjde do potoka. Já měla smůlu. Během jednoho metru jsme sestoupili o metry dva. Po vzoru Indiánů, sestupujících ze skály, jsem se držela koleny a snažila hystericky neřvát. Greg koně vyvedl, aniž bych spadla - ten kůň byl šikovný. Pak se koník splašil pod Dášou. Vytřeštila oči víc než obvykle a křičela zcela nehorázně česky. Kůň porozuměl a zastavil. Když už se nemohlo stát nic horšího, vyrazili jsme do města do bazénu a pak na vystoupení.

Povedly se Hole, Vrták byl skvělý a my jsme naposledy odcvičili "Discs DOWN!" Festival skončil a na nás čekal poslední den v Rexburgu.

9/8 1998, neděle

Family Ligget se chystala do kostela. Dělala jsem do jedenácti hodin, že spím, takže jsem se vyvarovala toho, co prožila Dáša. Balila si kufr a celou tu dobu ji děti přemlouvaly k návštěvě kostela. Když je definitivně odbyla, Nora se málem rozplakala. Za odměnu pro nás sehnaly Knihu Mormon v češtině. V poledne přišli na návštěvu kluci - Besťa s Ondrou; když přijel taťka, udělal řádnou přednášku o genealogii - zabýval se totiž hledáním kořenů a představil nám software. Bylo to zajímavé, leč dlouhé. Asi ve tři hodiny matka "NO" zavelela k odjezdu na indiánský festival. Bylo to úchvatné a hrozně mě to zklamalo. Nádherný Indián, 1,95m, od ramene k rameni tři hodiny rychlé chůze, indiánský oděv, jiskrný zrak ... když se otočil měl na obleku cenovku $650. Ovšem všude prodávali překrásné stříbrné šperky a matka "NO" nám každé jeden koupila. Když jsme stáli u stánku, přišel starý bezzubý Indián. Neomylně se přitiskl k Dáše, pochválil jí oči a začal jí šmátrat po zadku. Dáša nadskočila a zařvala: "Jdi do prdele, dědku zasranej!" Matce "NO" poskočily brýle a patrně přesně uhodla, co Dáša řekla. Pro jistotu dcery uvázaly Dáše kolem pasu mikinu. Pak nás matka vzala ke své matce. Její otec vyprávěl, jak se tu dřív jezdilo na koni a u toho mi zíral na výstřih. Od sedmi hodin se měly konat typické indiánské tance. Naštěstí začal vichr: plachty se nadouvaly, Indiánům odlétávala péra a stánky se hroutily.

Odjeli jsme domů sbalit kufry a pak přišli kluci sežrat nám všechnu zmrzlinu a chipsy. Tu noc jsme s Dášou objevily ve svých pokojích dopis. O pánu bohu. O Mormonech. O štěstí a víře. Ať se jdou vysrat!

10/8 1998, pondělí

Ráno v devět jsme opustily matku "NO" , otce YES, dceru Noru-hlídačku, Serru-dotýkačku, Rebecu-"maybe", Ereen-nasrávačku. Pravá strana mávala, levá brečela a my s Dášou jsme si oddechly. Po několika hodinách cestování jsme dorazili do kouzelného města Bountiful. Rozdělili si nás úplně jinak a my se po sobě s Dášou jen smutně podívaly, protože Dášu strčili jinam než mě. Ubytovala jsem se s Věruškou, ve vedlejším domě jsou Honza a Martin. Je mi souzeno trávit s nimi volný čas a překládat, co by rádi vypili. Pánbůsnámiazlépryč. Po lehkém občerstvení jsme vyrazili všichni čtyři s jejich domácí Heidi do hor, kde jsme za $12 na osobu vyjeli do výše 11.000 stop (asi 3 700 metrů) a stali se svědky fantastické horské scenérie. Když jsme se vrátili a povečeřeli u sousedů, chvíli jsme vedli společenskou konverzaci v duchu - řekni, že pijem červený - promiň, právě probíráme trest smrti. Docela zábavný večer. Kolem osmé jsme se jeli podívat na západ slunce. Když někdy uvidím obrázek s růžovo-azurovo-modro-červeným a žlutým nebem, už nikdy neřeknu, že je to kýč. Viděla jsem to. Kolem půl desáté jsme se s Věrou rozhodly, že půjdeme na procházku. O půlnoci nás přivezl nějaký hodný pán, kterému jsme vysvětlily, že jsme se ztratily. Inu, svět je plný dobrých lidí a český blbeček se ve světě neztratí. Ani my ne.

11/8 1998, úterý

Ráno nás Heidi odvezla ke škole a my se vydali na 2 vystoupení v jiných školách. Společně s námi jeli tanečníci z Antiquy. Moc se s námi nepřátelili - asi jsme ji přišli zaostalí, přiblblí a moc bílí. Na jednom z vystoupení jsem zaslechla hlášku, která musí být zanesena do análů. Otík už prý zase něco říkal Martinovi (to si dovolil dost) a ten mu řekl: "Vysokoškolák - a takovej debil!" To by se mohlo ujmout.

Odpoledne jsme se někteří sešli v bazénu a večer v šest se konal piknik. Nejdřív se všichni najedli, pak se různě placatili a nakonec se do soumraku hrál volejbal ČR proti ČR. Dali jsme jim na prdel a oni nám taky. No nic...

Večer jsem šla brzo spát a za tichého vrnění klimatizace se pod mým oknem otevíral pohled na nádherné rozsvícené město. Romantické. Ráno zas budu překládat věty typu-pijeme červený.

12/8 1998, středa

Ráno jsme dostali dolar na autobus a vyrazili jsme do Salt Lake City. Seděli jsme v Capitolu a příjemná paní nám sdělovala fakta o historii a pan Bzukal nám vše překládal, prokládav řeč slovem - JAKO - frekvencí 10jako/minutu. Paní se soustředila na důkladnost výkladu, neboť si patrně myslela, že si dělám poznámky. Viděli jsme GOLD ROOM, kde bylo vše pozlacené. Není zlato, co se třpytí, ale Mr. Z povídal, že to, co se třpytí je zlato jako zlato je 23karátové zlato. To by jeden neřekl. Evča prohlásila, že jí to tu připadá jako v Pace ve spořitelně.

Kromě jiného jsme viděli Senát, nejvyšší soud a vitrínu se suvenýry. Lukáš ukázal na jednu z nich. Kde byla stará indiánská maska a videokamera: "Hele, oni tenkrát už měli kamery!" Martin na to pohrdavě: "Pochybuju, že v týhle době měli kamery..."

Náš překladatel, mimo jiné, sdělil, že na obrázku je stát, ze kterého vznikl tento; že tento stát vznikl roku 1980 a podobné perly. Potom jsme uháněli k největším varhanám na světě. Když nám to nabízeli, ptal se pan Zukal, jestli vůbec chceme. Přihlásilo se nás 5 a pani Šéfi řekla, že ne, že chce jenom Řepa. Nakonec šlo asi 25 Řep. Koncert byl fajn a pak se objevila sister Tomášová a sister Křížová. Byly Mormonky na misi v SLC a měli provádět nějakou českou skupinku (to jsme byli my, ale naše paní Meryl nám řekla, že spěcháme na autobus , tak jsme je poslali pryč. Dovedla nás do nejdražšího obchoďáku, ovšem byl tam dolaráč a slevy triček, takže jsme uspěli). Pak šla Merylka zjistit, jestli nám někdy vůbec pojede autobus a taky odkud - jestli vůbec jede.Všechno dobře dopadlo, my jsme dorazili domů a hurá do bazénu. (Někteří lidé tam vypili spoustu vody, až mi z toho bylo špatně. Měli bychom najít způsob, jak kluky lehce přiutopit. Ale zase co bychom si bez nich počaly. V půl šesté jsme měli všichni sraz v kroji. Věrča, kluci a já jsme měli v 5 večeři, v šest jsme dojeli na místo a dvě hodiny čekali, jestli zahřmí. Ono nic. Ale měli jsme asi 20 minut tancování a pak jsme skončili o hodinu a půl dříve. Domů jsme šli valnou hromadou pěšky. Asi nikdo nezabloudil, protože v televizi nic neříkali.

13/8 1998, čtvrtek

Můžeme ráno spát! A taky že jsme spaly. Já do devíti a Věrušku vzbudil dětský pláč. To bych se tak probudila, to určitě. V 11 hodin jsme měli vystoupení, takže jsme v půl dvanácté začali s 20 diváky a o půl hodinky déle jsme končili asi se 60 lidmi. Slušné. Odpoledne jsme vyrazili do leteckého muzea - Hill Airspace Museum. Bylo to skvělé, stejně jako ponoření se do bazénu o několik desítek minut později. Večeře byla u Heidi a Věruška se strašně přejedla, alespoň to asi 9x řekla. Takže doufám, že nám nezkazí vystoupení. To se konalo od 19,40 a povedlo se (Šotyš, Nebudeš má, Furiant, Vrták). Dostali jsme ovoce, vodu a kafe, na které se někteří vrhli jako na kobylky. To nechápu, já jsem si byla jenom dvakrát (pak už došlo). Kluci se šli koupat. Po desáté hodině jsme se (asi 10 lidí) sešli u hřbitova. Za temné noci jsme kráčeli pro pivo, to jsme pak vypili za důvěrného hukotu policejní helikoptéry v prachu fotbalové branky.

14/8 1998, pátek

Ráno mě asi v devět probudily děti. Vše proběhlo jako vždy a od 12 hodin bylo vystoupení. Prokecala jsem nástup na Žabičku, ale jinak nic mimořádného. Kolem půl druhé jsme se šli koupat a v pět jsme šli s Lukášem prodávat ke stánku. Práce nás bavila, až na ty lidi. Prošlo jich asi 5. Večer bylo ještě jedno vystoupení a úplně večer jsme šli opět na fotbalové hřiště. Tentokrát až před jedenáctou hodinou, protože se večer docela protáhl.

Stavovala jsem se pro Dášu a popovídala jsem si s Indiánem u nich doma. Holkám bylo divné, že není rodičům podobný, leč on si na to nečinil ani nároky - bydlel tam kvůli studiu. Nakonec jsem odešla a Dáša dorazila později sama, protože byli někde fuč. Na hřišti to bylo prima a čas ubíhal docela rychle. Bohužel příliš rychle na naše domácí. Hostitelé Lukáše a Ondry ve tři v noci vstali, jeli autem hledat a těsně než se jali omdlít, blábolili v mátohách cosi o policii.

15/8 1998, sobota

Ráno byla Carrol trošku naštvaná kvůli nočnímu příchodu, ale za chvilku se to spravilo. Společně s kluky jsme vyrazili nakupovat do nějakého až moc pěkného obchoďáku. Věrušku tam chtěl obtěžovat nějaký maník. Carrol na něj, že Věra neumí anglicky a on ji poslal pryč s tím, že copak to vadí... Když se pak Věra ptala mnou Carrol, co že to po ní chtěl, mohla se ctnostná Carrol uřechtat. Sice jsme ten den nic nekoupili (až na Věrču - ta trefila do dolaráče), ale chodili jsme každý zvlášť a bylo to fajn.

Pak už jsme hnali domů, od dvou hodin bylo vystoupení. Lidem se to líbilo, ano, to odpoledne přišli i diváci, neboť byla sobota. Pak jsme mazali do bazénu, ten ovšem za chvíli vyklidili, neboť v průzračně modré vodě naměřili o 0,0001 promile jiné hodnoty. Asi nevědí, v čem se koupeme doma. Blbci. Od 5 do 6 jsme s Lukášem zase prodávali a potom bylo vystoupení a po něm se šlo bruslit. Brusle... a v srpnu. Bylo to ovšem skvělé. V devět nastoupili na led hokejisti a my se šli chystat na závěr. Teda - někdo jel taky domů. Kluci (Tonda, Klokan, Lukáš) se oblékli do bílého a jali se pózovat se všemi okrojovanými děvčaty v areálu. Kdyby tam bylo víc černošek pózovali by dodnes. Asi v půl dvanácté zahřmělo a přiblížil se závěr festivalu. Vlezli jsme na pódium a začali hrát Macarenu. Dvakrát. Stačilo. Pak už jsme jen vyrazili domů strávit poslední noc v Bountiful.

16/8 1998, neděle

Ráno jsme vyrazili do Tempelu na koncert největšího sboru a největších varhan na světě. Bylo to kouzelné. Potom si nás odchytla sister Tomášová a sister Křížová a udělaly nám přednášku s prohlídkou. Bylo to docela dost zajímavé, ale my jsme pak už hnali domů, protože Věrča a já jsme měli během hodiny uvařit rýžový nákyp na piknik. Takže za dvě hodiny bylo hotovo a my jsme dorazily na místo s dlouhou - předlouhou frontou na jídlo. Byla tak dlouhá, že mě přešel hlad. Za dvě hodinky jsme přijeli domů, sbalili se, abychom od pěti do šesti čekali před veřejnou knihovnou, až si pro nás přijede další rodina. Vyměnila jsem Věrušku za Evču, vyzvedla si nás rodina se 6 dětmi a jedeme nanovo.

Dorazili jsme domů. To je moje nejstarší. Je plachá. Dívka cudně klopila oči. Hm, really shy. Zase nic. Mamka se usmála - vidíte, je plachá. Dalších pět dětí není plachých. Podívejte se na tu moji nejstarší... jak je plachá. Very shy. Evča se zarazila: "Plachá? To je slovo... jako pro jelena... plachá..." A dostali jsme záchvat smíchu. Asi na 60 minut. Allyson se tázavě podívala... Víte, to je takový nepřeložitelný jazykový žert, povídám já. Hysterický záchvat smíchu přerušil příchod Otíka, Čendy, Zikiho a Ondry. Otík se Zikim vyprávěli, jak se spí mezi pytli brambor a kukuřice na holém betonu. Čenda zase vyprávěl, jak přijeli domů a přivítal je asi patnáctiletý chlapec - mlčením. Po 15 minutách jim řekl - to je vaše ložnice. Aspoň myslím. A pak se postavil do dveří, díval se... a mlčel. Nevím, kdo vymyslel, že každý svého štěstím strůjcem. My jsme přece nic neprovedli. Snědli jsme špagety, vypili jsme chlorovanou vodu a kluci odešli. Ve chvíli, kdy jsem vylézala z koupelny (Eva už usínala), přišla na návštěvu Barča, Petra, Lucka a Věra se svými domácími a sousedy, z nichž jeden mluvil dost obstojně česky. Takže jsme si popovídali a šli jsme spát.

17/8 1998, pondělí

Mezi 10. a 11. jsme měli jet ke slanému jezeru. Po několika zmatených telefonátech jsme (aniž by naše domácí dala o sobě vědět) vyrazili. Tak ukrutný smrad jsem ještě nezažila. Ale když jsme letěli tak daleko, tak se v tom prostě musíme vykoupat. Smrad nesmrad. Ale nadnášelo to pěkně. Když jsme se sprchovali, byli jsme u budovy v ohrádce, kam se díval zrzavý chlap z 1. patra - z okna právě nad dámskou sprchou. To je náhodička. Podívali jsme se do dárkového šopu a jeli na společný oběd. Měli tam psa. Měl na zádech deku. Teda byla to srst jako vypelichaná larisa. Ale měl hezké oči (ten pes). A jmenoval se Hazel [hajzl]. Otík podotkl, že oni mají psa a ten se jmenuje Coco [kokot]. Očekávám, že nám doma představí psa Debila. Otík řekl, že jejich pes ho nemá rád, a proto ho bude trápit a děti taky. Teda Ota řekl přesně: "Budu toho čokla týrat a ty parchanty taky!" Pes "deka hajzl" měl zase rád Barču, ovšem ona jeho ne. Pak jsme všechno snědli a vypili za občasných výkřiků o psovi, který nás iritoval. Pes jeden - posranej. Po obědě jsme se vydali do měděného dolu - největšího na světě. No co, díra v zemi. Horko, těžko jsme se stihli vrátit, protože Ziki se hrabal v zemi a hledal šutry.

V 19,00 začalo vystoupení. Půlhodinu před tím jsme se sešli na parkovišti. Objevil se tam i Dean - jeden tanečník z Belgie, když už byli v USA, tak si udělali výlet a on jel ještě do Mexika. Chudák. Na vystoupení byly připravené 3 soubory, ovšem vystupoval jen Hořeňák. Jako vždy- začalo se hrát a začal chcanec - nečekanec. Američani jsou skvělí jako publikum - seděli na mokrém betonu, dokud jsme tančili. A že lilo! Byli jsme úplně mokří. Když říkám úplně, tak úplně. Aby nám nepustily šněrovačky, museli jsme si je sundat. Nějaký zlý jazyk volal, že podprsenky taky barví, leč zůstal nevyslyšen.

Něco jsme pojedli, popili a rozjeli se do svých domovů. U nás se opět sešlo širé okolí - Otačendazikiondra a my dvě. Asi do 2,00 do noci jsme probírali závažné otázky - sex, drogy, filosofii, muziku, chlast a nesmrtelnost chrousta, přechod bosou nohou přes žhavé uhlíky nevyjímaje.

18/8 1998, úterý

Ráno v devět jsme jeli ke Clivovi nahrávat Klobouky. Nakonec se hrálo víc a Clive slíbil, že si příští rok přiveze aparaturu a nahraje nám CD. Zdarma a rád! - takže nevím jestli to Jindřich povolí. Dostali jsme občerstvení, nahráli jsme i něco navíc a pak jsme v kroužku hráli nějakou docela dobrou hru s dřevěnými tyčinkami. V tom přišel doprostřed kroužku obrovský pes (Teff); Roman ho ve snaze odehnat oslovil: "Sedni! Sit! Shit!"

Přijela naše Allyson, vzala Evu, Čendu a mě do fástfúdu na mexické jídlo. Setkali jsme se s dalším osazenstvem okolních ulic - t.j. s Otou, Zikim a Ondrou a jeli jsme nakupovat. Večer v pět jsme si s Evou sbalily a domácí se s námi rozloučili s tím, že na swimming party zůstáváme až do odletu. PRD. V 10 party končila. Bylo to fajn - bazén, pizza, ploutve a v 10 šlus. Takže jsme se v naší obvyklé šestičlenné sestavě sešli u kluků a zatímco domácí spali, my jsme jedli brambůrky a dívali se na Mr. Beana a na agenta 007. Jmenovalo se to Žiješ jenom dvakrát, ale my jsme s Evou rozuměly Žen šen jenom dvakrát. Jo, Ota vůbec neumí vyslovovat. Vysokoškolák a takovej debil.

19/8 1998, středa

Zde zápisky pacientky Ústavu pro malomyslné v Nové Pace končí (pozn. redakce).

Recenze

V Nové Pace, dne 29.8.1998

Vážená autorko,

Váš pseudodokumentaristicko-literární rádo-by pokus jsem bohužel četl. Skutečně jsem na vážkách, protože nevím, co Vám vytknout dříve. Něco tak až brutálně upjatého a nadsazeného Vám neuvěří ani prvňáčci. Kupříkladu: ukažte mi někoho, kdo by mluvil takovým způsobem, jaký se snažíte ve Vašem "díle" ukázat: "... sejdeme se vo půl sedumý...", no, já žasnu. Skutečně bych se rád seznámil s individuem, které je schopno říci "vo půl sedumý". Dalších "perel" , jak vy ráda používáte, by se dalo ve Vašem hororu pro literární kritiky najít více (ta jména těch ubohých zvířat-Kokot a Hajzl, neustálých invektiv na mormonskou víru....apod.). Avšak to nejlepší přichází na konci - "... vysokoškolák a takovej debil...", to i já, vysokoškolsky téměř vzdělaný člověk, nenacházím slov. Zde je Vaše pseudovtipná hyperbola snad až moc prohnutá

S pozdravem neiritujte odbornou kritiku,

Mirek D. Spáčil.